Lena Andersson
Foto: Sergio Larrain
Roberto Bolaño
Jørn Lier Horst
Frank Tallis
Caitlin Moranová
Ingar Johnsrud
Jenny Offill
Petra Soukupová
Petra Soukupová
Katja Petrowskaja
Steven D. Levitt & Stephen J. Dubner
Olga Tokarczuk
Irvin D. Yalom
Tessa Hadley
Alexander Solženicyn
Shelly Kingová
Bye Bye Blondie
Virginie Despentesová
Amanda Prowseová
Frank Tallis
Jørn Lier Horst
Adam Phillips
Christiane F.
Oliver Sacks
David Lagercrantz
Elena Ferrante
Anne-Marie O'Connorová
A.M. Homesová
Claire Messudová
Patrik Ouředník
Marie Kondo
Ned Beauman
Roger Moorhouse
Éric Faye
Jørn Lier Horst
Irvin D. Yalom

20 let nového Polska v reportážích

Antológia poľskej reportáže, ktorá práve vychádza, predstavuje vyše dvadsiatku textov o meniacej sa poľskej spoločnosti po roku 1989. Niektoré reportáže sú smiešne, z iných cítiť až existenčnú hrôzu. "Verím, že po jej prečítaní budete považovať Poľsko za najzaujímavejšiu krajinu na svete," píše v úvode jej zostavovateľ.

Kterak si Máňa dala udělat nové zuby

Našel jsem svůj deník z doby před dvaceti lety. Končilo staré Polsko, začínalo nové.
Objevují se v něm:
Jméno premiéra Mazowieckého. Byl to první nekomunistický premiér ve Střední Evropě. V Polsku padl komunismus nejrychleji ze všech zemí našeho tábora a 8. června 1989 byl zvolen nekomunistický parlament.
Název Gazeta Wyborcza. Nezávislé bezpartijní noviny, první v naší části Evropy, vznikly měsíc před prvními svobodnými volbami v květnu 1989, kdy v Československu byl Václav Havel ještě ve vězení. Nastoupil jsem jako reportér do Gazety Wyborczé v době, kdy jsem ještě pracoval v jiném časopise – mládežnickém týdeníku Na przełaj.1 Ten s komunismem padl.
Název „lístky na maso“. Od roku 1981 jsme v Polsku měli bony na minimální příděl potravin, především na maso. V různých obdobích osmdesátých let se bez lístků nedal koupit ani toaletní papír, čokoláda, vodka, zápalky nebo cigarety. Toto zboží bylo pouze „na lístky“.
Tohle je příběh chlapce, který přecházel ze světa, v němž nebylo nic, do světa, v němž bude všechno.
Odstavce mého deníku se týkají prvních tří let po komunismu, ale jsem přesvědčen, že si během četby uvědomíte, drazí čtenáři střední Evropy, jak už jsme od těch let daleko.

-----------

14. 8. 89
Tenhle den si zapíšu. Vyšel jsem z redakce Na przełaj a na rohu ulic Wiejské a Prusovy jsem zažil šok.
Uzená vepřová panenka!
Takové dlouhé kusy, a skoro nikdo v krámě. Koupil jsem si jednu, aniž bych se o ni rval s jinými lidmi! Bez křiku! Bez ponížení! Kilo sedmdesát, dlouhá, voňavá, růžová. Je mi třiadvacet let a tohle je moje první opravdová vlastní vepřová panenka!

Lístků na maso jsem nikdy nevyužíval, posílal jsem je mamince do Złotoryje. Už čtrnáct dní nemáme lístky!!! Myslel jsem si, že se toho nikdy nedožiju.
Jedu autobusem 193 z náměstí Tří křížů na Sadybu, v autobuse se dotýkám masíčka pod šedivým papírem a potom zvedám prsty k nosu. Očichávám je. Úžasné! Ovšem tvářím se, jako bych si rukou podpíral bradu.
Doma jsem si svou trofej přitiskl k tváři. Jako by to bylo lidské tělo, jenže chladnější. Paní Nella, u níž mám pronajatý pokoj, říká: „Zabalte si to, položte to v ledničce až dolů a napište na to Mariusz, jinak by si dcera, až přijde, mohla pomyslet, že je ta šunčička naše.“ „Ne, paní Nello, já si ji nejdřív vezmu do pokoje.“

15. 8. 89
„Paní Nello, nemáte nějaké žaludeční kapky?“
„Mám. Nesnědla vám včera Danuška tu vaši šunku, proboha? Nějak ji v lednici nevidím.“
„Ne, určitě ji nesnědla. Nejlepší by bylo, kdybyste měla nějaký hořký bylinný likér.“

22. 10. 89
V rozhlase říkají, že nějaký člověk z Poznaně, 33 let, spáchal sebevraždu, protože přišel o práci. Nechal tu manželku a dvouleté dítě. Úřednice říká: Nezaměstnaní se stydí i za to slovo, píší radši „nepracující“. Volal jsem domů, tatínek říká, že je to hotová Katyň. Že kvůli těm změnám v Polsku přijdou o život ti nejlepší.
Ale soused tady ve Varšavě říká, že ti nejhorší. Kdo je slabý, ten odpadne. Jako v přírodě. „Zůstanou ti nejsilnější a společnost bude zdravější.“

7. 3. 90
Musím požádat Marka Trojanowského, aby nakreslil obálku pro příští číslo Na przełaj. Na té jeho poslední je žlutý sýr, který stéká z housky, a text: Co máš sníst dnes, sněz až zítra!

12. 3. 90
Včera vyhlásila Litva nezávislost. Odešla ze SSSR jako první. (Ruská ústava samozřejmě vždycky dovolovala odejít ze SSSR. Teoreticky.) A dnes (!!!) v 5 hodin ráno přijel kolega Litevec, Aurius. Píšeme si už dva roky, posíláme si desky, díky němu znám celý sovětský rock. Naservíroval jsem mu snídani na černém talíři. Říká: „No ne! Černé talíře!“ Vůbec ho nenapadlo, že někdo mohl vymyslet černé talíře. Že talíře mají takovou možnost. „Já myslel, že talíře jsou vždycky jen kvítkované.“

Mně se taky líbí. Koupil jsem je na ulici. Jedna stará paní je prodávala před obchoďákem Centrum, dcera je přivezla z Hamburku. Každý něčím obchoduje. Aurius říká, že v Polsku je jako v nebi. Kora prý byla s Maanamem v Litvě a před koncertem řekla: „Přijela jsem vám ukázat život.“
Má to znamenat, že u nás je už opravdový život?

13. 3. 90
Soused se ptá, jestli ten Rus, co přijel, nemá vrtačku. (!!!) „Proč by měl vozit vrtačku? Přivezl mi nádherné album o umění.“ „Ale vrtačku taky mohl přivézt,“ říká ten soused. „Kdyby ji měl, dobře bych mu ji zaplatil.“

14. 3. 90
Volám do Złotoryje, maminka říká, že tatínek se ptá, jestli má ten Rus z Litvy s sebou vrtačku... „Ale mami, on je Litevec,“ říkám. „No dobře, ale jestli má vrtačku, tak ji nikomu jinému neprodávej.“ „Ale mami, my se bavíme o filmech, protože dnes je zrovna filmový festival Konfrontace a my máme lístky do kina, jdeme už na třetí film...“
„No dobře, ale tatínek chce vrtačku...“
„Rainman...“
„Jurku, slyšíš? Nějaká vrtačka Ejmen... Ale ne, tatínek říká, že by měla být sovětská.“
Odcházíme do kina a pan Stefan se ptá: „A bormašina u vas jesť?“

15. 3. 90
Jsem zase v Gazetě Wyborczé. V redakci vzrušení: Rusové dnes přiznali Katyň. Tedy – Gorbačov to v Moskvě přiznal Jaruzelskému.
Hanna Krallová, která řídí naše oddělení reportáže, říká, že má námět. Dohodil jí ho režisér Titkov. Ředitel psychiatrické kliniky musel propustit 25 lidí najednou a sám se zbláznil.

16. 3. 90
V obchodech je vrtaček spousta, nač shánějí ruské?
V městském záchodku (v tom průchodu pod Rotundou) jsem dnes koupil takovou nějakou smetanu nebo možná mléko. Do kávy, v prášku. Prodává to tam hajzlbába. Má spoustu hnědých skleniček. Holandské, nepřečtu přesně, co je na nich napsáno, ale krásně se to rozpouští. Aurius si vezme dvě skleničky pro manželku. Říkal, že v Litvě mají teď mléko jen na recept. „U nás na Lenina nikdo nevěřil, lidé nejsou takoví, jak se předvádí v televizi. Kdo by ostatně věřil tomu, že jablko pro dítě se dá koupit jednou za čtrnáct dní?“ říká.
„Ale u nás to jednou taky bude takové jako u vás,“ zasnil se.
Jenže u nás je to na draka. To říká každý.

18. 3. 90
Paní Hanna Krallová říká: „Pane Mariuszi, ta smetana do kávy je skvělá, taky ji teď používám do nescafé.“
„Trocha radosti ze života,“ říká.
V redakci nás navštívila Irena Morawská. Chodící slunko. Řekla, že chce napsat něco o makléřích, že už se zaučují. Musel jsem si to slovo třikrát zopakovat, protože mi z toho vyšla „makrela“. „Ne, nebudu psát o rybárně,“ směje se Irena. Když jsem přišel z redakce domů, ještě pořád jsem si opakoval m-a-k-l-é-ř. Co nejrychleji. Asi desetkrát.

19. 4. 90
Moskva Litvu potrestala. Zastavila jí dodávky plynu.

22. 4. 90
Poprvé jsem si koupil kiwi. Vypadá to jako brambora, ale uvnitř – no něco úžasného!

23. 4. 90
Kolegyně reportérka z Gazety slyšela, jak jedna paní z továrny říká: „Ukázala jsem dceři nádherné uzeniny za výlohou uzenářství. Prozatím se jen díváme, ale jednou na nás taky přijde řada.“
Krallová: „Paní Ireno, seznamte se s tou ženou blíž, popište tu továrnu, a nejlepší by bylo, kdybyste popsala, co mají v ledničkách dělnice z nějakého oddělení. Každé musíte do ledničky nakouknout!“ (Ta má ale nápady! Irena říká, že to udělá.)

28. 4. 90
Strašná spousta lidí postává (posedává) na ulici, každý má nějaký svůj důvod.
Varšava je plná. Lidi na každém rohu. Nejsou to žebráci. Ale někteří taky. Všichni sedí a tváří se důležitě jako nějací Poslové.
V průchodu pod Rotundou stojí Monika (zeptal jsem se jí, jak se jmenuje). Hlavu má vždycky zabalenou do šály (tmavě červené), která jí sahá až po oči. Třeba nemá zuby? Sedí tu už půl roku. „SOS pro potřebné. Sbírka pro nezaměstnané a pronásledované.“ Hajzlbába ze záchodků (ta, co mi prodala smetanu) jí říká Syfilis. Monika vyšívá dečku na zeď, protože kdyby seděla nečinně, nikdo by jí žádné drobné nedal. Teď právě vyšívá slovo Solidarita, aby udělala dobrý dojem („Solidaritu lidi pořád ještě kupujou,“ řekla, když jsem k ní došel.) Ještě vyšije čtyři hlavy: Bushe, Gorbačova, Wałęsu a Havla.

30. 4. 90
Hanna Krallová byla ve Wiskitkách (vesnice). Říká, že se tam všichni čehosi bojí. Starosta se bojí, tajemník se bojí, zaměstnanci se bojí, hokynářka se bojí, učitelka se bojí. Říká, že to rozhodně musí říct premiérovi Mazowieckému, protože není dobře, když se všichni bojí.

4. 5. 90
Všude jsou žebráci, ty jsme za komunismu nikdy neviděli. Na Jeruzalémské třídě sedí chlap na zemi. Zarostlý, chce si naspořit. „Nemám peníze, nemám byt. Jsem nositel HIV...“ Vedle něj stojí lavička. Říkám mu, aby si sedl na tu lavičku, že by neměl sedět na chodníku, protože by se snadno mohl nastydnout, i lehké nachlazení může AIDS zhoršit. Ale on že prý si nesedne. „Chcete se zničit?“ „Ale pane, copak si někdo všimne člověka na lavičce?“
To je fakt, člověk sedící na zemi je něco jiného, snáz se o něj zakopne.

5. 5. 90
Dnes vyšlo 18. číslo Na przełaj a nevíme, kdy bude další. Není papír. Vydavatelství je na tom špatně. Jacek Szmidt, zástupce šéfa, tvrdí, že zatím můžeme psát, kde chceme. Asi přestoupím do Gazety nastálo.
A toaletní papír je k dostání všude!
Vzpomínám si, jak jsem byl na podzim 1986 v Knurowu na reportáži. Než jsem došel k rodině, o níž jsem měl psát, spatřil jsem dlouhou frontu, asi sto lidí, protože do krámu zrovna přivezli toaletní papír. Dítě, co tam stálo s maminkou, asi čekalo už dost dlouho, protože začalo křičet: „Mami, copak musíme kakat?!“

6. 5. 90
Všude je na prodej maso!
Na ulici, na chodníku, na zdi. Varšavské ulice jsou plné masa a uzenin.
Kde bylo všechno to maso za totáče? A kde se tu vzalo TAK NAJEDNOU? V Powsińské ulici stojí sedlák s traktorem a vlekem. Na dně má slámu, na slámě folii, na folii – klobásy. „A co hygiena, pane?“ ptá se dáma ve fialovém klobouku. „Hygienu mám, ale na bakterie jsem si uříznul větvičku.“ Farmářské klobásy prodává za 25 000 zlotých za kilo. Kdežto jiní za 30 – 32 000.
Když napíšu malou reportáž do časopisu Na przełaj, můžu si koupit kilo klobás. Když ji napíšu do Gazety, koupím si dvě kila.
Chodím po tom tržišti a všechno si píšu. Co všechno si lidé nepovídají!

20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygieła, 408 strán, Premedia 2014

vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk    facebook Pridať na FaceBook    print Vytlačiť

Najčítanejšie články

Najčítanejšie články za posledných 7 [30] dní

Inzercia